Proč se proboha pořád známkuje hudebka, výtvarka a tělák?

Hudba, výtvarné umění a pohyb jsou důležitými prostředky k trvale udržitelnému bytí. Mají velkou moc. Potřebujeme je k harmonizaci naší civilizací zmítané duše. 


Tvořím. Vezmu barevné pastelky a po chvíli se má roztěkaná mysl koncentruje, ruka začne po papíře přejíždět sem a tam a zanechává stopu. Divoké myšlenky mizí, rozhosťuje se ve mně klid, jsem “teď a tady”, trápení ani problémy v tomto okamžiku neexistují. 


V kruhu se rozeznívá na dvacet bubnů. Lidské ruce do jejich blan otiskávají rytmus. Společný rytmus. Bubeníci cítí sounáležitost. Stávají se jedním. V této chvíli nemají starosti ani nespěchají. Jsou “teď a tady”, uvolnění a v euforii. 

Běžím. Cítím hru svalů. Napínají se a uvolňují. Nádech a výdech. Tělo je dokonalý stroj. Skáču radostí. Udělám kotrmelec. Zastavím a protáhnu se - fungující tělo je zázrak. Jsem “teď a tady”. Pohyb mě naplňuje radostí, dobíjí, koneckonců se v mém mozku díky němu uvolnil endorfin, hormon štěstí a dobré nálady. 


Pohyb, hudba, výtvarné tvoření - to vše je pro nás tak naplňující a důležité. A přesto ještě v současnosti existují školy, kde se známkují. Dokonce se z nich dá teoreticky i propadnout... To vše navzdory tomu, že již od roku 2005 Školský zákon umožňuje slovní hodnocení. Proč? Protože učitelé, potažmo ředitelé škol nejsou dostatečně osvícení, aby viděli důležitost hudby, výtvarna a pohybu pro budoucí trvale udržitelný život našich dětí? Protože slovní hodnocení je obtížnější a zabere víc času než 1- 2 - 3 - 4 - 5? Protože se učitelé bojí, že bez biče v podobě špatné známky děti nezaujmou a nikdo nebude nic dělat? Že budou děti jen tupě sedět a přežvykovat - tedy v lepším případě?       


Chápu, že zejména umělecky zaměřené školy mají potřebu ohodnotit podle nějaké škály např. osvojené techniky. To je možná odlišná situace. Vezměme si ale učitelku v mateřské škole. Moc ráda výtvarně tvořila.  Při studiu předškolní pedagogiky ale neotiskla podzimní listy  přesně podle nároků vyučující akademické malířky a vůbec prostě není na úrovni akademické malířky, dostala z výtvarky dvojku. Pochopila, že jí tedy tak úplně nejde. Dokáže se stát pomyslnou hořící pochodní, jak si to představoval J. A. Komenský,  a k výtvarnému umění a tvoření inspirovat děti? Nebo se bude výtvarce trochu vyhýbat? 


Navíc hodnocení jakéhokoli umění je naprosto subjektivní. Určitě jste si někdy prohlíželi uznávaný obraz a udiveně přemítali, zda jste blázni vy, nebo někdo jiný… Tak proč dávat dětem na základce známky za to, co malují? Připojím osobní zážitek. V sedmé třídě jsem jako jedničkářka dostala z výtvarky čtyřku! Ve skutečnosti jsem z bezradnosti nad zadáním okopírovala obal francouzské voňavky z maminčina toaletního stolku. Tedy čtyřku asi dostali se mnou i francouzští návrháři! Přežila jsem to, ale upřímně, pochopila jsem, že prostě neumím kreslit a tužku jsem dobrovolně vzala do ruky až o mnoho let později. A to je velká škoda. Moje škoda. A zbytečně pošramocené sebevědomí. Ve skutečnosti přece každý dokážeme rozumně posoudit, zda jsou naše malířská díla mimořádná či nikoli. A i když mimořádná nejsou, proces jejich tvorby nám přináší radost a harmonii.   


Miluji zpěv. Na hlasových dílnách potkávám lidi pro zpěv zapálené, ale také ty, kteří mají “blok”. Dílnu dostali jako dárek řekněme k 50. narozeninám. Když byli malí, paní učitelka rozpoznala pravdu: “Ty běž radši dozadu a vůbec nezpívej!” Opakovalo se to, tak pochopili, že neumí a nesmí zpívat. A nezpívali. Někteří dokonce ani sami v koupelně. Od 6 do 50 let prostřednictvím hlasu a melodie nezhmotnili jediný svůj pocit, jedinou svou radost, jediný svůj žal. Umíte si to představit? Naštěstí dnes existují způsoby, jak s podobnými bloky pracovat. A tak jsem několikrát pozorovala stejný proces: zarputilí nezpěváci pod citlivým vedením začali objevovat poklady v sobě ukryté, začali zpívat. A pak začali plakat. Plakali dlouho. Vyplakat 40 let chvíli trvá... A pak zpívali s ostatními na celé kolo.  


Podobně bychom našli příběhy dětí, které jsou na tom pohybově hůř… Ale je to vlastně jeden a tentýž příběh. Využijme tedy naši sílu. Pokud naše dítě chodí do školy, kde se tohle ještě známkuje, je na čase utvořit rodičovskou iniciativu a dožadovat se u ředitele školy změny. O užití slovního hodnocení jako způsobu klasifikace rozhoduje ředitel školy se souhlasem školské rady. Obrátit o pomoc se lze na zřizovatele školy. 


Děkuji všem školám, které již na 1 - 2 - 3 - 4 - 5 nehrají. Přibývají, a to je dobře. 


Daniela Šimonová 8.9.2020

Komentáře