Být s vlastním dítětem je NORMÁLNÍ

Dítě je přirozenou součástí našeho života. Je pozorovatelem, který má stát na jeho okraji a učit se z našich smysluplných činností, jak dělat věci a jak žít. Neznamená to, že bychom ho měli zanedbávat a nemělo by cítit, že je přijímané a milované. Znamená to, že by se náš život neměl točit jen kolem něj jako středobodu a všechny naše aktivity směřovat k tomu, abychom jej rozvíjeli a zabavili. 

                                                         

Malé dítě potřebuje vidět, že dospělí a starší děti kolem něj dělají smysluplné věci, jejich vztahy jsou opravdové, že má každý své místo v rodině a okolní komunitě. Pro každého jedince je důležité být prospěšný pro ostatní. Od doby kamenné. A náš mozek se rodí se stále stejnými očekáváními. I co se týče životního tempa a sounáležitosti s přírodou.

Máme štěstí. Žijeme v době, kdy se nemusíme bránit před predátory, máme teplo, jídlo (nadbytek) a pohodlí (až příliš velké). Naše děti ale často od mala sledují, jak jejich rodiče sedí u svítící obrazovky a zuřivě ťukají do klávesnice, držení těla úděsné, vysoce náročná a specializovaná abstraktní činnost zůstává dětskému zvídavému pohledu utajena. Dostávají často nezdravé, pro tělo nevhodné potraviny, místo běhání po lese je přepravujeme v autosedačce z kroužku na kroužek a k tomu, aby mohly dělat něco opravdu prospěšného se často nedostávají, protože "by to přeci nezvládly, jsou malé..." O životě v "civilizovaném" městě, kde urputně lítáme z jednoho konce na druhý, protože "je to přece potřeba", nemluvě... 

Jsem předškolní pedagog, s dětmi je mi krásně. Čas s nimi je naplňující, spíš než jako práce mi to připadá jako společná meditace v pohybu, v hudbě, v radosti a tvoření. Ale i tak se nemohu vyhnout pocitu, že je vlastně divné, že já někam dám své dítě, aby mi někdo jiný mohl přivést jeho dítě, které budu hlídat a až mu ho vrátím, vyzvednu si zase to své a budeme spolu. Zajímá mě, jak ten systém změnit, aby byl život skutečně pro ŽIVOT, aby byly naplňovány skutečné lidské potřeby. Jsem pedagog inovátor, vybudovali jsme s kolegy v jedné mateřské škole na Montessori základě funkční vzdělávací prostředí s dostatkem pohybu a láskyplnými vztahy. Školní inspekcí bylo oceněno jako inspirativní, což je něco jako medaile z Mistrovství republiky. I tak se mi zdá vzdělávání dětí v takto odloučené a uměle vytvořené skupině odtržené od kořenů života. Od toho dělat věci doopravdy. Ať se člověk snaží sebevíc, je hodně těžké tento prvek v rámci institucionalizovaného vzdělávání realizovat.  

V přirozeném lidském společenství se dospělí starají o obživu a dítě je pozoruje. Zaujme jej, jak maminka loupe hrách a dostane hned možnost si činnost vyzkoušet. Pak jde něco prozkoumávat. Nebo se o něj postará starší dítě. Dítě nikdo nehlídá, tak jak to děláme my. Nikdo ho neobklopuje desítkami barevných plastových předmětů a nesnaží se ho nepřetržitě rozvíjet. Starší děti se zapojují do práce a dělají něco opravdu potřebného pro svou rodinu či komunitu. Zároveň každý člověk zažívá opravdové přijetí a v dospělosti nepotřebuje terapii...Ukázka takovéhoto přirozeného života je v knize Koncept kontinua Jean Liedloffové. 

Při vzdělávání dítěti neustále něco nabízíme, snažíme se jej zaujmout, získat jeho zájem, užíváme pozitivní motivaci, vymýšlíme, jak jej "donutit", aby se rozvíjelo. Zažila jsem nejedno předškolní dítě přehlcené podněty natolik, že na jakoukoli nabídku činnosti odpovědělo pohrdavým: "Pche, nechci, nic dělat nebudu." Věrný obraz zhýčkané pyšné princezny... Moc tlačíme na pilu, tlačíme na výkon a ač se snažíme (někteří) být "upozaděnými průvodci", ještě stále se na této cestě máme hodně co učit. Potřebujeme najít klid ve svém nitru, potřebujeme zpomalit náš život, dělat smysluplnou a k něčemu opravdu dobrou práci. Je nutné vzdát se šíleného tempa diktovaného tzv. civilizací a být doopravdy. Děti jsou nadějí na lepší budoucnost lidstva. Je dobře, že si to již mnoho lidí uvědomuje. Jen dejme na této cestě pozor na to, aby děti byly v roli, která jim náleží podle přirozeného řádu věcí. Nechme je dýchat a dejme jim pokoj. 

Máme teď další krásnou příležitost opravdu být se svými dětmi. Neznamená to, že se jim musíme věnovat od rána do večera a šílet z toho. Naopak, je to příležitost k tomu, chvíli dělat něco spolu, chvíli každý sám, učit je (i sebe) trpělivosti i tomu, že celý svět tu není od toho, aby se točil jen kolem nich. Zároveň je musíme přijímat takové, jaké jsou. A abychom to dokázali, musíme přijmou sebe sama. Pak můžeme začít budovat svou trvale udržitelnou rodinu a jen tak NORMÁLNĚ BÝT SE SVÝMI DĚTMI. Dítě nepotřebuje nonstop zábavný animační program. Ani my jej nepotřebujeme. Bytí je krásné dobrodružství plné objevů. A možná je budoucnost vzdělávání právě v domácím vzdělávání... A s ním i návrat našeho života do trvale udržitelných kolejí. Návrat k přirozenosti... Vždyť jsme si naše dítě pořídili z lásky a abychom S NÍM MOHLI BÝT.

                            

Daniela Šimonová, 15.10.2020