Střídavá péče na vlastní kůži

Rodiče si nerozumí. Život je nesnesitelný. Rozejdou se. Být se svým dítětem chtějí oba. Střídavá péče. Rodiče tedy dítěti nechybí. Jen je věčným nomádem. Chtěli byste bydlet každý týden či dva někde jinde? Kde byste pak měli domov? 

Radek odjíždí na týden k tátovi. Těší se na něj. Chyběl mu. Zároveň je mu smutno, bude mu chybět máma. Ale má štěstí, jeho rodiče situaci jakš takš zvládají a nevyužívají ho jako prostředníka pro vyřizování účtů... 

Může si s sebou vzít jen něco. U táty má taky svůj pokoj a své věci. Jen musí dávat pozor,  modrý župan je u mámy a zelený u táty. Když něco omylem odjede do druhé domácnosti, jsou z toho rodiče nervózní.  

Má 2 pokoje, 2 postele, 2 psací stoly, dvoje skoro všechno. Má 2 rodiny, 2 domovy. Patří do nich doopravdy? Nebo je nějakým podivným návštěvníkem?  

Táta se na něj taky moc těšil. Určitě ho někam vezme. Vždycky, když přijede k mámě nebo tátovi, chtějí ho někam vzít. Vlastně mu pořád někdo dělá speciální zábavný program. Bude mít někdy čas být jen tak? Zažívá 2x tolik speciálních zážitků, než kamarádi, kteří mají jen 1 rodinu. Dokonce jezdí i 2x k moři a 2x na hory. Vlastně, pořád někam jezdí...

U táty je to fajn. Jeho nová partnerka je v pohodě a malého nevlastního bráchu má Radek rád. Jen to všechno funguje nějak jinak. Chtějí, aby recykloval odpad. To u mámy nedělají. Kdo se v tom má vyznat... Taky jedí trochu jiné jídlo. A chtějí po něm, aby dělal pravidelně domácí práce. Někdy se zlobí, když se na ně vykašle. Ale co, za chvíli pojede k mámě a než zase přijede k tátovi, zapomene se na to... 

Než si Radek trochu zvykne na denní řád v tátově rodině, uplyne 5 dní. Za další 2 dny jede k mámě. V mámině nové rodině má roztomilou mladší sestřičku a náhradního tátu. Uplyne pár dní a přenastaví se na systém, který funguje u mámy. Ani v jedné rodině si neužije, jaké to je, když je všechno zaběhlé a má to pevná pravidla. To Radek neví, nezná ten pocit bezpečí v domově, kde věci běží očekávatelným způsobem. Jeho život je neustálá změna. Dospělí v obou rodinách se sice snaží být v pohodě, ale jsou trochu nervózní, když tam přichází. Musí si taky zvyknout na jiný běh věcí...

Do 12 let je na něm vidět, že přímo baží po tom být s mámou i s tátou. Moc se na ně těší. Oželí i to, že u táty nemá kamarády. Toník mu říká, že je to hrozný, že vždycky zmizí... A nedá se nic dělat, od táty to má do školy docela daleko. 

Ve 13 letech si přestane vybalovat věci z tašky. Prostě přejede k druhému rodiči, tašku hodí bez zájmu do kouta, padne na postel a kouká do stropu. Zas je to ten druhý strop. A příští týden to bude ten první... Už by nejradši nejezdil vůbec nikam. Ale rodičům to neřekne, byli by smutní. Co je to mít domov? Hodit si krámy do tašky a stěhovat se s ní sem a tam? Máma má svůj domov. Táta má svůj domov. A Radek??? Někde hluboko v sobě cítí, že on je špatně. Může za to. Rodiče se rozešli kvůli němu, je nesnesitelný...

Příběhy jsou různé, i mnohem horší, ale i když se oba rodiče opravdu snaží, stěhovat se 15 let sem a tam je "psycho". A děti toho mají plné zuby. Stávají se z nich snadno únikáři, pro které neplatí pravidla. Nemají při střídání čas zažívat důsledky svého chování. Pro život "se starými dětmi" v "nových rodinách" je potřeba mnohonásobně více tolerance, pozitivního přístupu a dobré vůle. Děti za to nemůžou. A potřebují, abychom jim zas a znova projevovali lásku a opakovali jim, že ony jsou v pořádku. Je to chyba nás dospělých. Potřebujeme partnerství a rodinu brát opravdu vážně. Pokud si pořizuji dítě, musím mít vůli pracovat na sobě a na partnerském vztahu, to je základ pro vybudování bezpečného domova pro dítě. A potřebuji partnera, který to má stejně. Je to projekt alespoň na 20 let. Je to krásná výzva a příležitost.      

Přeji všem dětem, aby měli svůj vlastní láskyplný domov a milující rodiče, kteří se nebojí pracovat na vztahu a na sobě a nevzdají to při prvních obtížích. Přeji všem dětem, ať už prošly čímkoli, aby v sobě našly sílu stát se přesně takovými rodiči a změnily svět.   


Daniela Šimonová, 26.11.2020



 https://www.danielasimonova.com/prvni-cteni-montessori/


 




 

 

  


Komentáře

  1. Máte naprostou pravdu. Prožila jsem se svou mladší sestrou mnoho let ve střídavé péči a dodnes se s následky vypořádáváme. Neměly jsme ani štěstí na rozumnou domluvu rodičů. Nikdy bych pro žádné dítě na světě nechtěla to, co jsme si musely prožít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, to mě moc mrzí. Ale zároveň si myslím, že vše, co prožíváme má nějaký smysl a věřím, že to má sílu nás posílit. Držím palce! Daniela

      Vymazat
  2. Dobrý den, soudně nařízená péče je poškozující pro matku i dítě. Většinou ji chtějí tatínkové, kteří nemají zájem platit alimenty. Máme střídavou péči skoro 5 let. Po 5letech mi dcera řekne, že cítí, že ji mám víc ráda, ale u tatínka má zahraniční výlety, ačkoliv v něj lásku necítí. Dcera se musela naučit hrát dvoje housle. Něco jiného říkat u nich, aby nebyla za špatnou a něco jiného zase u mě. Střídavá péče je dobrý základ na psychické poruchy již v dětském věku. J.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat